Ve věku 87 let zemřel vynikající fotograf a člověk ryzího charakteru Miloš Budík. A spolu s ním odchází i kus české fotografie 20. století.
Miloš Budík patřil k posledním žijícím autorům, kteří v polovině padesátých let pomáhali fotografii ozdravit, očistit ji od nánosů ideologie, politiky a falše. Umělci, lhostejno v jakém médiu pracovali, se tehdy pokoušeli opět najít cestu k člověku a jeho všedním radostem i starostem. Ve fotografii ale byla tato cesta zvlášť zřetelná. Noviny, časopisy, ale i výstavy zaplavily v té době fotografie „nevšedně zachycující všední skutečnost“ a postupně z očí veřejnosti vytlačily leckdy toporně inscenovaná díla doby předchozí, vytvářená v duchu socialistického realismu. Miloš Budík byl jedním z tvůrců tohoto mimořádně důležitého přerodu.
K fotografii se dostal vlastně náhodou, někdy kolem roku 1951. Po tatínkovi, který zahynul v průběhu války, našel fotoaparát a chtěl si práci s ním jednoduše vyzkoušet. Zvědavost se ale rychle změnila v zálibu a ta zase v opravdovou vášeň. V průběhu studií na střední chemické škole tak Miloš Budík začal intenzivně fotografovat a cíleně se vzdělávat. V brněnském klubu fotografů, takzvané stasce, se potkal s mnoha osobnostmi tehdejší fotografie. Vpravdě osudové bylo jeho setkání s Karlem Otto Hrubým, kterého Miloš Budík vždy uváděl jako svého učitele. Hrubý předal mladému tvůrci odvahu zaznamenávat v podstatě cokoliv a v průběhu let se z něj stal jeden z nejuniverzálnějších fotografů na československé scéně.
Pozornost vzbuzoval nejen tímto, ale také kvalitou své práce. Mnohé ze svých nejslavnějších snímků vytvořil jako mladík. Ve věku, kdy se ostatní autoři teprve rozhlížejí, vyhrávaly Budíkovi fotografie mezinárodní salony, plnily výstavy a nejrůznější časopisy. Svůj nejslavnější snímek Tělocvična, pořízený ve vile Tugendhat, tak například vytvořil v jednadvaceti letech.
V průběhu času se Budíkův tematický záběr neobyčejně rozrostl. Fotografoval doslova všechno a všude, od běžných záběrů z rodinného života po reprodukce historických listin, od zdánlivě banálních scén z ulic města po historické události. Byl rodinným fotografem, reportérem, technickým fotografem, reklamním a módním fotografem a v neposlední řadě vynikajícím krajinářem. Nejvíce snímků pochopitelně vytvořil v Brně, s nimž je spjat celý jeho život. Dokumentoval dění ve městě, ale také významné stavby a jejich interiéry, historické památky a vznik celých nových čtvrtí. Krom nesporné umělecké kvality má jeho dílo také neobvykle velkou dokumentární hodnotu a stává se pramenem poznání vývoje města.
Budíkovo sepjetí s fotografií bylo absolutní. Byla mu koníčkem, zaměstnáním (v archivu, v časopisu Věda a život, v družstvu), prostředkem uměleckého vyjádření (například spoluzaložil skupinu Vox) a kupodivu také odpočinkem. Při tom všem si vytříbil k médiu jasný postoj. Nebylo pro něj pouze mezikrokem k výtvarnému dílu. Jednotlivé snímky jednoduše stojí samy za sebe, netvoří koncepční (nebo konceptuální) celky, nejsou východiskem k něčemu dalšímu. Téměř všechna jeho díla spojuje čisté fotografické vidění. Mít fotoaparát, ovládnout ho, najít místo, vycítit situaci, zvolit záběr a tu pravou chvíli pro pořízení snímku. To není ani málo umu a v jeho případě ani málo umění.
Když jsem se před lety Miloše ptal, co pro něj fotografie vlastně znamená, odpověděl se svojí příslovečnou přímočarostí a jemným úsměvem: „No, všecko.“ A skromně k tomu dodal: „Naštěstí jsem dokázal, nebo myslím si, že jsem dokázal, až do konce oddělit tu šílenou nádeničinu, kdy jsem dělal stovky a tisíce pracovních fotek, od svejch věcí. Tak snad se to celé povedlo…“ Bohužel, zhodnotit celé Milošovo dílo se mi ani po patnáctileté spolupráci nepovedlo. Jeho rozsah je enormní a při naší společné práci Miloš neustále vytahoval ze skříní nové a nové fotografie, jak kouzelník z klobouku. Sám nad tím kroutil hlavou a ironicky to komentoval slovy: „Já nevím, kdy sem to všechno udělal.“ A udělal toho opravdu požehnaně. Velkou část jeho tvorby zhodnotí výstava a kniha, která se chystá v Muzeu města Brna na červen tohoto roku. Na tuto práci však již bude Miloš dohlížet odjinud…
Lukáš Bártl
