Účel stavby jí dává vlastní smysl. (…) Obytný dům má sloužit pouze bydlení. Místo stavby, poloha ke slunci, prostorové rozvržení a stavební materiály jsou podstatné faktory pro tvorbu obytného domu. Z těchto podmínek je třeba skloubit stavební organismus.
TUTO REFLEXI VYSLOVIL LUDWIG MIES VAN DER ROHE V ROCE 1924 A PLNĚ JI UPLATNIL V BRNĚNSKÉ VILE.
Občanským jménem Maria Ludwig Michael Mies se narodil 27. března 1886 v německých Cáchách (Aachen) jako nejmladší z pěti dětí kameníka Michaela Miese a jeho ženy Amalie. 1892–1902 navštěvoval obecnou a katolickou dómskou školu a průmyslovku v Cáchách. Zároveň se učil zedníkem a praktikoval jako kreslič. 1905 odešel do Berlína, kde do roku 1907 pracoval u Bruna Paula. Zde vznikl jeho první samostatně realizovaný projekt domu pro Aloise a Sofii Riehlovy ve vilové kolonii Neubabelsberg v Postupimi (1906–07). 1908–11 pracoval u Petera Behrense, díky němuž si zřejmě oblíbil Schinkelův klasicismus. Pro sběratele umění Huga Perlse navrhl dům v Berlíně-Zehlendorfu (1911–12; 1928 přístavba galerie pro historika umění a sběratele Eduarda Fuchse). 1913 otevírá vlastní architektonickou kancelář a žení se s Adou Bruhnovou (1885–1951), se kterou má tři dcery: Dorotheu (1914, známou pod jménem Georgia van der Rohe), Mariannu (1915) a Waltraud (1917; v témže roce se v Rumunsku, kde Mies sloužil jako voják, narodil nemanželský syn). V roce 1921 odchází od ženy Ady, se kterou se nikdy nerozvedl, a k jménu Mies si připojil dívčí jméno své matky. 1921–24 vznikají fantastické projekty skleněných mrakodrapů s konstrukcí na principu „kosti a kůže“. Stává se členem Novembergruppe a je spoluzakladatelem sdružení architektů Der Ring. 1925–27 jsou realizovány obytné bloky v Berlíně-Weddingu, kde se významně uplatnily moderní zásady funkce a hygieny.
Významným mezníkem v Miesově tvorbě se stalo pracovní i životní partnerství s Lilly Reichovou (1885–1947), s níž spolupracoval na výstavě německého Werkbundu „Bydlení“, realizované v podobě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu (1927). Zde a také na berlínské výstavě módy (1927), jejímž ústředním tématem bylo hedvábí, představili Mies a Reichová koncepci „plynoucího“ či „neohraničeného“ prostoru, kterou dále rozvinuli v barcelonském pavilonu (1928–29) a v brněnské vile (1928–30).
Oba spolupracovali také na projektech „cihlových“ rodinných domů Ericha Wolfa v Gubenu (1925–27) a Hermanna Langeho a Josefa Esterse v Krefeldu (1927–30). Manžele Tugendhatovy zaujal právě dům v Gubenu a rovněž byli silně ovlivněni Miesovou osobností. „Měl klidnou sebevědomou jistotu, která okamžitě přesvědčovala. Ze způsobu, jakým mluvil o svých stavbách, jsme cítili, že máme před sebou skutečného umělce. Říkal např., že ideální rozměry prostoru nelze vypočítat, prostor je nutno cítit.“ 1930–33 byl Mies posledním ředitelem Bauhausu.
V roce 1938 odjíždí do USA a ujímá se vedení Illinois Institute of Technology (IIT) v Chicagu, kde si zakládá také svou vlastní kancelář. 1940 se setkává s Lorou Marxovou, partnerkou své zámořské životní etapy, a 1944 získává americké občanství. 1939–58 pracuje na plánu univerzitního areálu pro IIT. Pro Edith Farnsworthovou navrhuje svůj nejradikálnější obytný dům v podobě skleněného pavilonu (1945–51). Realizuje výškové obytné domy Lake Shore Drive Apartments v Chicagu (1948–51) a administrativní mrakodrap Seagram Building v New Yorku (1954–58). V rodném Německu navrhuje Novou národní galerii v Berlíně (1962–68). Počátkem roku 1969 přislíbil Miesův chicagský ateliér pomoc při obnově vily Tugendhat, kterou iniciovali brněnský architekt František Kalivoda a Greta Tugendhatová. Ludwig Mies van der Rohe však 17. srpna 1969 v Chicagu umírá.
Miesův výrok „méně je více“ je příznačný pro jeho čisté formy a práci s materiálem. Sklo, ocel a beton jsou atributy jeho osobitého „internacionálního stylu“, který ovlivňuje architekturu až do současnosti.