MILOŠ BUDÍK. VILLA TUGENDHAT. 1956

DAGMAR ČERNOUŠKOVÁ, JINDŘICH CHATRNÝ (EDS.)


Počátkem roku 1956 vstoupil Miloš Budík s fotoaparátem do zdánlivě nenápadného, poněkud zvláštního domu v Černopolní ulici 45 v Brně. Na tuto adresu byl vyslán redakcí brněnského deníku Rovnost, s níž tehdy jako fotograf spolupracoval. Netušil, že soubor asi šedesáti záběrů, které zde v podstatě náhodně pořídí, se stane po půlstoletí cennou dokumentární a zároveň výjimečnou uměleckou výpovědí o jedné z nejvýznamnějších staveb moderní světové architektury. Proslulá vila Tugendhat tehdy totiž již několik let sloužila jako rehabilitační středisko pro děti a mládež s vadami páteře při nedaleké Krajské dětské nemocnici (dnes Fakultní dětská nemocnice). Reportáž ani fotografie z vily Tugendhat nakonec v Rovnosti v roce 1956 uveřejněny nebyly. Vznikl zde však jeden z nejslavnějších Budíkových snímků.


Dagmar Černoušková, Jindřich Chatrný (eds.) Miloš Budík. Villa Tugendhat. 1956, Brno 2015.

Publikaci lze zakoupit osobně v Muzeu města Brna na hradě Špilberk a ve vile Tugendhat.

Miloš Budík (narozen 24. srpna 1935 v Brně) patří k předním osobnostem moderní československé fotografie a k legendám brněnského uměleckého života. Inspiraci k autorské tvorbě mu poskytoval jak běžný život, tak výjimečné události a přátelské kontakty s uměleckou scénou. Jedinečným modelem se stalo Miloši Budíkovi již od padesátých let rodné Brno, které fotografoval v jeho nejrůznějších proměnách. Město zachytil ve všech ročních obdobích, ve dne i v noci, s historickou architekturou i novostavbami a především s jeho každodenním životem. Fotografická tvorba Miloše Budíka, prezentovaná na řadě výstav a soutěží, získala mnohá ocenění a uznání nejen doma, ale i v zahraničí. V roce 2007 byla Miloši Budíkovi za jeho celoživotní práci a dílo udělena Cena města Brna.

Nejslavnější fotografie Miloše Budíka z konvolutu „vila Tugendhat 1956“ doslova obletěla svět a v zahraničí byla také mnohokrát oceněna. Na zadní straně fotografie jsou dochovány etikety z fotografických výstav a prestižních salonů – Mnichov (1958) a Lipsko (1963); Saumurois ve Francii (1959); Birmingham ve Velké Británii, Dunedin na Novém Zélandu a dále New York, Singapur a Tokio (1960). A protože „svět je malý a o náhody tu není nouze“, dívka s ohonem stojící u onyxové příčky nezůstala jen půvabným anonymním modelem. Je to doc. Ing. arch. Dagmar Glosová, která vystudovala brněnskou Fakultu architektury Vysokého učení technického a dnes zde již řadu let působí pedagogicky.

Publikaci vydal Nadační fond vila Tugendhat ve spolupráci s Muzeem města Brna v trojjazyčné mutaci (česky, německy, anglicky).