Bratranec Grety Tugendhatové, Ernst Löw-Beer – bratr sběratele asijského umění Fritze Löw-Beera, si dal v roce 1935 na Kalvodově ulici v Brně-Pisárkách postavit rodinný dům. Jejími autory jsou vídeňští architekti Rudolf Baumfeld a Norbert Schlesinger. Stavba poněkud připomíná svou noblesou, plynulým uspořádáním obytného prostoru a vytříbenými detaily vilu Tugendhat, byť v celkových uměleckých i technických dimenzích její úrovně nedosahuje. Přesto se tento dům s vestavěným nábytkem a obklady z třešňového dřeva či s elegantním osvětlením od firmy Lobmeyr, atypickým kováním oken a dveří, až po moderní klimatizaci a exkluzivní střešní terasu s krásnou vyhlídkou, řadí k nejpozoruhodnějším vilovým stavbám nejen v Brně, ale na území někdejšího Československa vůbec. Jde o výjimečný příklad vídeňské vilové a interiérové kultury dvacátých a třicátých let 20. století se zřejmými loosovskými reminiscencemi v mramorových a dřevěných plochách či živých barvách podlah a stěn. Inspiraci poskytl snad vídeňský dům Beer na Wenzgasse v Hietzingu od Josefa Franka a Oskara Wlacha (1929) a zcela jistě také brněnská vila Fritzovy a Ernstovy sestřenice Grety Tugendhatové.
Vila, situovaná v zahradě na nároží ulic Kalvodovy a Marie Pujmanové, je orientována hlavním průčelím k jihu. Z hranolové hmoty hlavní fronty výrazně vystupuje prosklená lodžie, na níž spočívá balkon ložnicového patra. Z piana nobile a balkonu, chráněných před sluncem pruhovanými markýzami, se otevírá výjimečný pohled na město a přírodu. Do domu se vstupuje ze zadní severní strany protáhlým portikem na dvou štíhlých sloupech. Za vstupními dveřmi následuje zádveří, za ním pak hala se schodištěm do patra. Vstupní osa, probíhající v obdélném půdorysu ve zlatém řezu, pokračuje za halou zimní zahradou s travertinovou dlažbou. Rovnoměrně rozmístěné žárovky na jejím stropě připomínají taneční kavárnu. Na východní straně se širokými skleněnými dveřmi otvírá pohled do knihovny, na opačné straně přechází zimní zahrada do obývacího pokoje, odděleného opět skleněnými dveřmi od jídelny. Příchozí je tak ovládán prostorem, který se od vstupu postupně rozšiřuje směrem k lodžii. Obdobně důmyslně jako prostor pojednali autoři celkovou hmotu stavby a detail exteriéru. Zatímco zahradní průčelí ovládá rytmická hra horizontál a vertikál, vyvažuje na vstupní straně absenci detailu hluboký zářez přízemní terasy a pergola střešní terasy, tvořící jistý pendant portiku.
Konstrukci domu tvoří železobetonový skelet s cihelným výplňovým zdivem. U oken a prosklených ploch převažují kovové rámy, v menším rozsahu je použito dřevo. O vysoké technické úrovni svědčí mimo jiné klimatizace, zabraňující orosování skleněných stěn. Omítky byly provedeny ve světle šedorůžovém tónu, parapety měly šedohnědou barvu a vystupující část soklové etáže byla světle modrá. Vestavěné skříně doplňoval v interiérech nábytek výhradně ze dřeva, jehož materiál a vzory čalounění dokládaly textilní podnikání rodiny Löw-Beerů.
Projektanti Rudolf Baumfeld (1903–1988) a Norbert Schlesinger (1908–1980) provozovali v letech 1932–1937 ve Vídni architektonickou kancelář. Baumfeld, jehož vázalo k rodině Löw-Beerů přátelské pouto, byl nucen pro svůj židovský původ emigrovat před nacismem do Spojených států. Tamtéž se uchýlil i stavebník vily, který byl bratrancem Grety Tugendhatové, rozené Löw-Beerové. Stavba z roku 1935 představuje typický příklad vídeňské architektury bydlení v polovině třicátých let a byla zřejmě inspirována vilou na Wenzgasse v Hietzingu od Josefa Franka. Poválečný osud vily byla stejný jako u řady podobných objektů. Obytná funkce zůstala sice zachována, avšak prostory byly rozděleny do čtyř bytových jednotek.
Iveta Černá, Vila Ernsta Löw-Beera v Brně. In: Jan Sedlák (ed.), Slavné brněnské vily, Praha: Foibos 2006, s. 103–105.
