K nevýznamnějším pramenům, které byly získány pro SDC-VT v roce 2008, patří fotografie vily Tugendhat od brněnského fotografa Miloše Budíka, který v únoru 1956 pořídil cca 60 záběrů exteriérů a interiérů domu. Tyto fotografie představují nejen cenný historický dokument, ale také osobité umělecké ztvárnění jedné z nejslavnějších staveb světové architektury, využívané tehdy jako rehabilitační středisko pro děti a mládež.
Miloš Budík se narodil 24. srpna 1935 v Brně a již během studií na Vyšší průmyslové škole chemické se začal amatérsky intenzivně věnovat fotografii. Stal se členem Klubu fotografů a i přes jeho nízký věk, teprve šestnácti let, u něj významný reprezentant československé fotografie K. O Hrubý rozpoznává výrazný talent a zárodky svébytného projevu. Přes úspěšně započaté studium pražské FAMU byl nucen školu po absolvování dvou semestrů z rodinných důvodů ukončit a vrátit se zpět do rodného města.
V roce 1956 se zúčastnil konkurzu na místo fotografa vyhlášeného Státním archivem v Brně. Vyhrál, byť neprošel profesní výukou, a do roku 1964 zhotovil pro tuto instituci tisíce fotokopií archivních dokumentů. Tato každodenní činnost v něm rozvíjela smysl pro přesnost, detail a technickou dokonalost. Po odchodu z archivu přijal nabídku na místo technického a obrazového redaktora časopisu Věda a život. Práci redaktorskou intenzivně propojil s fotografováním. Zde se již naplno projevila jeho invence a umělecká kreativita v součinnosti s technickou zručností získanou během předchozích let. Začal jako jeden z prvních využívat barevný a zvláště pak inverzní proces, a to nejen ve volné tvorbě, ale i v užité fotografii.
Běžný život kolem něj mu poskytoval mnohé inspirace k autorské tvorbě. Dlouhodobě se věnoval nemocničnímu prostředí, fotografoval jazzové hudebníky při jejich vystoupeních, byla mu blízká také oblast sportu.
Jeho snímky, ač na první pohled mohou působit náhodným záznamem skutečnosti, osloví diváka svým hlubším významem. Sleduje kompozici, světelnou atmosféru a často využívá hloubkové neostrosti k akcentování ústředního motivu. Někdy na svých fotografiích záměrně popíral základní kompoziční principy. Volná tvorba Miloše Budíka je typická svou symboličností. Jeho snímky divákovi pouze naznačují „co bylo a co bude“. V tom je „neklidné“ kouzlo jeho fotografií. Vtahují pozorovatele do hry, ve které nejsou stanovena žádná pravidla a záleží pouze na imaginativní odvaze či na subjektivní zkušenosti. Pro většinu Budíkových snímků je typické suverénní zvládnutí prostoru, jež vytváří jejich napětí a dynamiku, vzbuzuje iluzi hloubkového vidění i pohybu a významně zdůrazňuje atmosféru fotografovaného prostředí.
V 60. letech spolupracoval s redakcí časopisu Host do domu, ale především vytvořil pro Brněnské veletrhy a výstavy neuvěřitelné množství diapozitivů a fotografií, bez nichž byla koncepce a realizace výstavních expozic této organizace doma či v zahraniční neuskutečnitelná. Normalizační léta prožil jako zaměstnanec fotografické sekce Družstva invalidů, kde se věnoval technické a průmyslové fotografii. Při zaměstnání se oficiálně vyučil fotografem. Závěrečné zkoušky složil v roce 1974. Po revoluci vedl ateliér technické fotografie firmy Profoto, vyčleněné z bývalého družstva. V letech 1993–96 provozoval s Jindřichem Odehnalem společný fotoateliér. Od roku 1997 pracuje samostatně, a to dodnes s obdivuhodnou a neutuchající aktivitou a kreativitou.
V roce 1969 byl přijat do Mezinárodní asociace fotografů (FIAP), stal se členem Svazu českých fotografů a dnes již legendární fotografické skupiny VOX . Od devadesátých let je členem volného sdružení Konfese. Budíkova fotografická tvorba prezentovaná na řadě výstav a soutěží získala mnohá ocenění a uznání nejen doma, ale i v zahraničí. V roce 2007 byla Miloši Budíkovi udělena Cena města Brna v oblasti užitého umění.
