INTERPRETACE 2: Sensing the Night

Anne Glassner ke svému projektu SENSING THE NIGHT pozvala vědce/vědkyně, umělce/umělkyně, architekty/architektky a kurátory/kurátorky z Vídně a Brna, aby s ní strávili noc ve vile Tugendhat:

společné jídlo, spaní na matracích, žádná mobilní zařízení, žádné hodinky, zato zápisník pro každého/každou a všichni v bílém nočním úboru – to nejsou bezpodmínečně ingredience pro trendy uměleckou událost či vědecké setkání, ale spíše pro pyžamový večírek. Ale právě v tomto rozporu se otevírá prostor pro ony aspekty, které jsou pro práci Anne Glassner příznačné: redukce, meditace, pozornost, zdánlivá pasivita a mrhání časem, nicnedělání odmítající trh konzumu i umění. A to vše v památníku moderní architektury Miese van der Rohe. V legendární stavbě, jakou je vila Tugendhat, se člověk téměř nevyhnutelně ptá: Projeví se atmosféra, architektura, historie, ikoničnost stavby na vnímání, myšlenkových procesech a spánku účastníků/účastnic? Na jejich snech? Dá se, či spíše smí se v tomto uměleckém díle vůbec „jednoduše“ spát?

Nejen že spánek na takovém místě sám o sobě už představuje akt negace, pravděpodobně dojde k přivlastnění si prostoru prostřednictvím lidí ve stavu klidu, kteří se uprostřed architektury ztělesňující funkcionalitu a eleganci ocitnou ve stavu „nicnedělání“, v jistém druhu „nefunkcionality“. V každém případě na takovém místě nastává transfer privátního do veřejného prostoru, který byl ovšem původně privátním; jistým způsobem je to návrat k zamýšlenému účelu obytného domu.

Kolektivní bytí a jednání je zásadní součástí umělecké praxe Anne Glassner. Její kooperativní intervence SENSING THE NIGHT je vůbec první noční intervencí ve vile Tugendhat; potrvá jedinou noc, zdokumentovaná videi a fotografiemi. Účastníci/účastnice navíc zaznamenají vlastní myšlenky; také tyto zápisky budou k vidění na výstavě. Z účastníků/účastnic se tedy stanou kolaboranti/kolaborantky, kteří proces a výsledek aktivně spoluvytvářejí.

Text: Anna Reisenbichler

Anne Glasner (AT) je vizuální umělkyně a performerka, žijící ve Vídni. Její performance, videa, instalace a kresby se zabývají intenzivním pozorováním opakujících se každodenních, často banálních činností. Ve své práci dlouhodobě zkoumá stírání hranic mezi uměním a životem a mezi fikcí a realitou. Téma spánku a meditativního účinku prostředí na lidské tělo je ústředním motivem její umělecké tvorby, na které naváže i ve vile Tugendhat.

Sonya Darrow – socioložka a pečovatelka o dědictví a participačně založená umělkyně, která se zajímá o společensky kooperativní umělecké postupy. Sonina poslední práce v lidovém hnutí “Folklore’s not dead” je zaměřena na kulturní a environmentální udržitelnost

Kristian Faschingeder – hostující profesor na Univerzitě nového designu v rakouském St. Pölten, přednášející na Univerzitě aplikovaných věd a Technologické univerzitě ve Vídni, 2008–2010 výzkumný asistent na univerzitě Bauhaus ve Výmaru, kde dokončil svůj doktorát na téma modernistické architektury

Anne Glassner – vídeňská umělkyně a performerka

Neli Hejkalová – kurátorka vily Tugendhat a také brněnského festivalu Prototyp zkoumajícího spojení umění a technologií

Mizuki Nakeshu – fotograf širokého spektra různorodých událostí a také výstavní série Možnosti interpretace prostoru vily Tugendhat

Irene Nierhaus – profesorka dějin umění a estetické teorie, zakladatelka a ředitelka výzkumné instituce Mariann Steegmann Institute. Art & Gender, vedoucí dlouhodobého výzkumu field live +/- exhibit, spolueditorka série wohnen+/-ausstellen

Anna Reisenbichler – vystudovala výtvarné umění a získala doktorát z dějin umění, jedna z hlavních oblastí jejího zájmu jsou ženy-umělkyně a jejich postavení ve světě umění

Táňa Šedová – je od roku 2016 projektovou manažerkou Moravské galerie, kde iniciovala vznik Artotéky a dále se věnuje jejímu rozvoji

Karolína Vojáčková – absolventka fakulty architektury na ČVUT, studentka ateliéru Nových médií I na AVU, je členkou Ekobuňky AVU, píše pro Artalk v oblasti kritiky architektury a urbanismu

Elfi Wintersteiger – hudebnice, skladatelka, učitelka hudby, svými improvizacemi a vlastními kompozicemi hudebně doprovází různorodé události, členka skupiny dHerz@

Jednoho letního podvečera se sešla skupina deseti osob v zahradě domu. Byl nedělní večer, a tak byli všichni ve víkendově uvolněné náladě. Na zápraží vily na ně čekal stůl, kde sdíleli společnou večeři. Rozhovory a seznamování v přátelském duchu brzy okořenily komentáře stavu počasí spojené s pozorováním blesků v dálce. Predikce příchodu bouřky přímo na zahradu brzy ovládla část společné diskuze. Světelné šípy pod mraky v dáli olizovaly hrad Špilberk na horizontu a z vrcholu svažité, avšak klidné, rozkvetlé zahrady se celý výjev zdál jako perfektní přírodní divadlo. Když se smršť vodních krůpějí konečně dostavila až k pozorovatelům, vzduch se rozvoněl mixem květinových vůní ze záhonů bičovaných deštěm. Protože večer jasně postupoval, přesunuli se všichni sledovat celou scenérii dovnitř vily. Narážení vodních kapek a proudy tekoucí vody útočily na plochy okenního zasklení, které se táhly po celé délce místnosti i celé výšce. Uvnitř bylo bezpečné útočiště. Blížila se noc, a tak si všichni vyměnili své denní oděvy za bílé noční. Sdílení a kolektivní spočinutí ve skleněném pokoji ještě umocnilo meditativní cvičení vedené Anne, která byla zároveň aktivátorem celého setkání. Cvičení napomohlo spočinutí na místě a uvědomění si kontextu místa, prostoru a jeho přísné materiality. Následoval noční klid. Někteří pomalu uléhali na svá lože, jiní brouzdali po prostoru a objevovali všechna zákoutí pokoje, jeho zvukové i světelné možnosti a dimenze. Vzduchem se nesly zvuky klavírní improvizace pianistky Elfi. Postupně se celý prostor posunul do klidného módu spánku. Jen venkovní scenérie bičovaná deštěm jako by stále bojovala o svoji pozornost. Dům byl ale přísný, sebevědomý a striktní. Přes dokonalá velkoplošná okna nebylo slyšet jediného spadnutí kapky. Až malé otevřené větrací okno v zimní zahradě nenápadně připomínalo, že venku probíhá souboj. Stejně tak zahradní scenérie získávala jasnou pozici, která byla spíše v kontrastu k jasné geometrii domu. Ráno v doprovodu letního slunce se brzy dostavilo světlo a zalilo celý prostor. Bylo něco po páté hodině. O zatahování závěsů se předchozí večer nikdo nestaral. Všichni si užívali noční pohled do zahrady, a navíc skleněný pokoj není běžně určen pro spánek. Účastníci nový den vítali každý po svém…od cvičení jógy po prosté spočinutí na podlaze. Vzduchem se znovu rozezněl klavír. Jeden díl pásového okna byl zapuštěn a do prostoru začal proudit čerstvý vzduch s esencemi zahradní vegetace. Celý obývací experiment byl zakončen tam, kde začal, na zápraží vily, kam byl kolektiv sezván ke společné snídani a výměně prožitků a dojmů. Vedle stolu s ranní kávou celému diskurzu sveřepě přihlížela vila Tugendhat.

Vila vždy měla sloužit k bydlení a nejspíš by její úděl byl naplněn, kdyby se do ní opět vrátili stálí nájemníci. Dnešní společenská i kulturní situace je již jiná, a tak se musíme ptát, do jaké míry může dům opravdu reflektovat současné potřeby pro naše žití, a jaké prostředí a instrumenty vůbec odpovídají našim dnešním potřebám? Celé to působí jako „Hra na obývání vily“, ta však dávno ztratila své pravé majitele a torzo života je servírováno jako vyleštěný muzejní exponát. Celý dům je příliš silný a čistý, než aby člověku dával prostor pro opravdu nespoutané myšlení a vnímání. Spánek je zde již něčím cizím. Vila je objekt, který ukazuje, jak stavby a materiály přežívají, zatímco život je tak pomíjivý. Tugendhat je až exkluzivně privátní, než aby dovoloval zapomenout na původní majitele a jejich život zde. Pokud přistoupíme na tezi Heideggera, že architektura zrcadlí konkretizaci existenciálního prostoru, pak se musíme ptát, v čem spočívá naše dnešní existence a jestli na to naše prostředí vhodně reaguje. Spánek v exponovaném sále, který primárně nebyl určen pro spaní je experiment, možná dokonce troufalost, vzdor proti řádu celého domu, ale i koncepci, kterou Mies van der Rohe do domu vložil.

Možná tento až rebelský čin může poukázat nejen na to, jak odvážné dnešní umění může být, jak se nebojí hledat nové interpretace, zároveň zde čteme jasnou zprávu, že dnes naše cítění a prožívání potřebuje jiný druh zkušenosti založené na sdílení, zastavení, nadechnutí. Pokud se všichni nacházíme ve sdíleném prostoru a vytváříme určitou prostorovou zkušenost, vytváříme sociální situaci, která je nová, a to jak pro účastníky, tak i pro dům samotný. Stavební objekty budujeme na co nejdelší období a jejich náklady jsou enormní. Vedle toho umění, jako projev bezprostředního aktuálního a prchavého pocitu uvnitř momentu vnímání, je pak v přímém kontrastu. Anne i celému jejímu týmu se podařilo odkrýt specifický dialog mezi tvrdostí hmoty a kulturního odkazu zhmotněného ve vile a citlivostí současné umělecké praxe, která mnohem více reflektuje to, jací dnes jsme a kam bychom měli směřovat.