Autorkou poslední ze série sedmi interpretací je Helena Lukášová –⁠ umělkyně dlouhodobě zkoumající vztahy mezi fyzickou a fiktivní realitou.

„Účel stavby jí dává její skutečný smysl. (…) Obytný dům by měl sloužit pouze k bydlení. Umístění stavby, její poloha vůči slunci, uspořádání prostor a stavební materiály jsou základními faktory pro vytvoření obytného domu. Z těchto podmínek musí být vytvořen stavební organismus.“

Tyto myšlenky vyjádřil Ludwig Mies van der Rohe v roce 1924 a plně je uplatnil na brněnské vile. Projekt Stavební organismus spekuluje o vztahu samotné architektonické struktury a okolního prostředí; tyto prvky jsou v symbiotickém vztahu a vytvářejí jedinečnou konstelaci, díky které je vila Tugendhat tak známá.
Práce Heleny Lukášové se soustředí na symbiotický vztah interiéru a exteriéru. Světlo okupuje celý prostor, jako by architekt vytvořil parazita, který je lačně přisátý ke světlu a zahradní zeleni. Onyxová stěna krvavě září v prostoru vily jako echo západu slunce.

Citát Ludwiga Miese van der Rohe se stal východiskem pro uvažování o vztahu světla, slunce, měsíc a ročního období, které vyplňuje prostory, jež jsou těmto světelným jevům a vesmírným úkazům přizpůsobeny. Tento stavební organismus vystavuje člověka, který se v jeho prostoru nachází, uvědomění si této propojenosti.

Výsledkem zmíněných úvah jsou spekulativní modely obráceného vztahu, kdy povrch pomyslného vesmírného tělesa je deformován tvarem architektury. Paprsky, jejichž velikost je určena rozvržením interiéru, se rozpadají z čitelného obrazu do abstraktního jevu.

Výhled z interiéru na panoráma města je pak zobrazen jako hmotné betonové těleso, které se rozpadá a proměňuje na ortogonální tvar, architektonický model.

Podoba interiéru je prezentována jako animace dynamicky se proměňujícího tvaru, jenž je promítán z místa dopadu světla do interiéru, čímž sleduje logiku přirozeného osvětlení interiéru. Betonové podoby výhledu jsou představeny jako stereoskopické obrazy, které lze vidět trojrozměrně skrze papírové brýle.

Jejich propojení do organického vztahu pak nastává v augmentované (rozšířené) realitě…

Helena Lukášová

O autorce:

Helena Lukášová je umělkyně pracující s různými médii; zajímá se o prolínání fyzického a virtuálního světa prostřednictvím fyzických objektů a dalších možností reprezentace trojrozměrných objektů. Pracuje s digitálními médii, zkoumá prostředky digitální fabrikace, rozšířené reality apod., experimentuje s digitálními médii a zkoumá nová zobrazení světa.

V současné době vyučuje na Katedře vizuální informatiky Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Vystudovala sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde absolvovala i doktorské studium. Helena Lukášová je také zakládající členkou uskupení SVITAVA – Transmedia Art Lab.

helenalukasova.com
svitava.org

Přednáška Heleny Lukášové o vztahu fyzického a virtuálního světa, ve detailněji popíše svůj koncept interpretace Stavební organismus.

Pokouší se odpovědět na otázky:
Jak lze zhmotnit něco nehmatatelného?
Jak lze budovat spekulativní světy?
Jaká je pozice umělce pracujícího s převodem dat v uměleckém procesu?

HARMONOGRAM:

11. 1. 2022, 18:00 vernisáž
12. 1. – 6. 2. 2022 výstava site-specific projekce propojující iluzivní a fyzický prostor
25. 1. 2022, 18:00 přednáška Heleny Lukášové o vztahu fyzické a fiktivní reality
 

TIRÁŽ:

Autorka
Helena Lukášová

Spolupráce
Beáta Spáčilová, Honza Shanny Fňukal

Autorky konceptu a produkce výstav
Barbora Benčíková, Ludmila Haasová, Neli Hejkalová, Lucie Valdhansová (Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat)

Kurátorka
Neli Hejkalová

Grafické zpracování
Atelier Zidlicky –⁠ Marcela Schneiberková

Překlad
Kateřina Báňová